-Proč cestuješ se psem?
Zeptal se mě Marco. Ital, který byl dobrovolníkem, stejně jako já (dokud jsem neutekla) v ekologickém kempu v Pyrenejích. -Protože je to můj pes. Zaskočeně jsem odpověděla. - Vždyť to máš kvůli tomu strašně složitý. - Ano, ale rozhodla jsem se, že chci psa, tak ho mám... -Kolik jí je? -5 -Aha, tak to jsi se rozhodla už dávno. A to ho nemůžou hlídat třeba rodiče? - Minulý rok ji hlídali a bylo to pro ni náročné. - Tak to je přeci normální. A potom si zvykne... - Ano, ale beru to tak, že jsem zodpovědná za to, co jsem k sobě připoutala. Odpověděla jsem. Vzpomněla jsem si na svou nejoblíbenější knížku - Malého prince. "Stáváš se navždy zodpovědným za to, cos k sobě připoutal."
0 Comments
Druhé a poslední kolo kvalifikaček skončilo. S Hailey, která se dostává do nejlepších agility let a zároveň jí to nejlépe běhá ( i přes minimální trénink), jsme se ovšem ani jednoho nezúčastnily. Místo toho jsme se toulaly v Bílých Karpatech a v čase druhých jsme brázdily brody, já na kole a Halí běžela. Šťastně utíkala po louce, lesem a brouzdala se potoky... Koukám na výsledky z kvalifikaček. Čtu na facebooku příspěvky zúčastněných. Ve větách vyjádřený pocit štěstí a nebo naopak zklamání. Chtěla jsem se o kvalifikačkách něco dozvědět, ale zároveň přemýšlím, jestli mě to opravdu zajímá. Rozumím ještě tomuto světu? Jak hodně mi začíná být vzdálený? Skrývá se stále ve mně ta holka, která byla do agility totálně zažraná? Nemluvila o ničem jiném, nečetla o ničem jiném, nepřemýšlela o ničem jiném. Ve škole měla vše pomalované parkury. Znala jména psů, pomalu i s datem narození, většiny dobrých závodníků. Všechny své peníze šetřila na věci pro psy a na agility... Snila o vlastním cvičáku, o tom jak vede hodiny agility, a v neposlední řadě o krásných sehraných bězích, nejlépe na mistrovství světa. Poprvé od roku 2012 nezažiju atmosféru kvalifikaček. Je to jen a jen mé rozhodnutí. A ani jeden z víkendu, kdy se konaly, mě nenapadlo, že by mi něco chybělo, ba naopak jsem cítila pocit čistého štěstí. Příroda, Halíčka, Honza, bratr, radost, smích, láska, svoboda… Naplněná se cítím přesně v těchto okamžicích. Nikdy jsem stejné pocity nezažívala na agility závodech, ani v době největšího pobláznění. Ano, cítila jsem radost z povedeného běhu, hezkého času, pochvaly ostatních, ale to vše je pomíjivé a relativní... Přesto přese všechno mě u sledování videí z letošních kvalifikaček přepadl zvláštní pocit. Pocit prázdnoty? Smutku? Stesk? Touha? Touha po čem? Po agility světě? Po závodech? Po snaze o nejlepší čase? Po dokázání ostatním, že na “to“ máme? Po běhu na rozpálené umělce? Po snaze vzbudit v Halí nadšení, ačkoli se nachází v prostředí, které jí není příjemné…? Ne… Je to jen sentiment… Jen touha vrátit se zpět do pohodlí, do známého prostředí. Oddalování výstupu z komfortní zóny a ulpívání na minulosti. Život jde dál, a má cesta se klikatí jinak, než bych si před dvěma lety byla ochotná připustit. Teď je potřeba opustit skořápku minulosti, nadechnout se a jít dál…. ................................................................................................................................................................................................................. P.S. Vše jsou jen mé pocity a nehodnotím, co je či není správně. To hodnotit ani nejde. Každopádně přeji všem spoustu krásných chvilek s jejich pejsky :) Některé dny jsou lepší, jiné za nic moc nestály a někdy bychom možná byli radši, kdyby ten den vůbec neexistoval. Lidé hodnotí všechno, stále něco řeší, plánují, stresují se. Nejsem o moc lepší. Někdy jdu večer spát s pocitem, že jsem děsná a mohla jsem ten den využít lépe. Občas, poslední dobou často, se až moc zabývám, téměř trápím, budoucností. Vkládám do toho mnoho sil a konečným výsledkem je především neklid a ztráta energie. Žiju v nějakých představách. Obavách. Dojmech, že musím plnit něčí očekávání. Ovšem některé večery spokojeně ulehám s hřejivým pocitem, že ten den opravdu stál za to. Prožila jsem ho naplno(což nutně neznamená obletění celé zeměkoule za 24 hodin) a hlavně s pocitem štěstí. Každý večer se vedle mě do klubíčka zavine Hejčínka. Na rozdíl ode mě pokaždé s příjemnými pocity. Spokojeně oddechuje a já si říkám, kolik se toho ještě máme učit od zvířat. Však ona neřeší, jestli její den byl produktivní, zajímavý, plně využitý. Nemusí se tím zabývat, protože každý den je přesně takový. Pes žije tady a ted. Naplno běhá po lese, s největší silou mě kouše do rukou a co nejvýš na mě vyskakuje, s radostí vyhledává jakoukoliv skalku nebo utíká, co nejrychleji může za kolem, za člověkem nebo jen tak. Když se neděje nic zajímavého, spí. Nerušeně. Tvrdě. Neotravují ji žádné vlezlé myšlenky. Nezajímá jí, co si pomyslí ostatní, co by měla udělat, co se očekává. Když šťastně prozkoumává les, nemůžu se na ni vynadívat. Fascinuj mě její zaujetí. Nic jí neunikne, všeho si všimne a do toho se stíhá tvářit nejšťastněji, jak jen to jde. Její nadšený úsměv mě vždycky rozveselí. Spokojené oddechování a bručení při spánku mě pokaždé uklidní. Působí téměř hypnoticky. Vyzařuje z ní ohromný klid, energie a radost ze života.
Mám do nového roku jen jedno přání. Přání, které nahradí všechna předsevzetí, všechny cíle a naděje vkládané do nového roku. Postačí mi jediné -Alespoň malou část dne vidět svět psíma očima a nejlépe těma Hejlinčinýma! Tak krásný rok 2018 a nezapomínejte, že psi nejsou jen nejlepší přátelé, ale také skvělí učitelé! :) Za fotky děkuji: https://www.facebook.com/PhotoNikKra/ Prázdniny jsme zakončili dopoledním seminářem o klikr tréninku, především shapingu. Po krátkém teoretickém úvodu jsme se vrhli na učení se pomocí praxe. Každý si vybral triky, kterým se chtěl věnovat. Přestože cvičil vždy jen jeden, zapojený byl každý, jelikož jsme společně vymýšlely, jak se dá trik naučit a co bude pro daného pejska nejlepší. Stejně jako psům, ani lidem luring (rozuměj pouhé následování instrukcí) neposkytne rozvoj dovedností a samostatného uvažování. Mým cílem je, aby páníčci se svými pejsky nebyli schopní cvičit jen podle instrukcí, ale aby dovedli sami nad situacemi, co jim soužití se psem připraví, přemýšlet :) Měli jsme štěstí na počasí a (dle pozitivních ohlasů) se vše snad vydařilo :) Každopádně to bylo další velmi příjemné dopoledne :) V říjnu se uskutečnila první agility intenzivka. Počasí nám opět přálo :) Během tří hodin a ve čtyřech pejscích, podobné úrovně, jsme zvládli ještě daleko větší pokrok, než bych řekla, že je možný :) Všichni se opravdu snažili. A tak i psovodi, ze sebe dostali své maximum a v rámnci běhavých sekvencích zvládli předběhnout své psí partáky. Protože, když se chce, tak to jde :)
Těším se na jaro, až takýchto akcí bude víc, doufám :) Přes zimu, pokud počasí dovolí, trénujeme o víkendu venku. Ale zároveň se mi podařilo sehnat ve Slaném místnost(vytápěná), kam se přesunuli pravidelné tréninky. Pilujeme zde základy agility, shapujeme (psovodi si rozvíjejí své přemýšlení o tréninku) a v neposlední řadě se věnujeme spoustě cvičení na zklidnění a snažím se ve psech rozvíjet vnitřní motivaci, která je velmi často tlumená tou vnější, ale to je již na zcela jiný článek :) Hodiny jsou tématicky oddělené, ale jelikož se odvíjí ze stejného základu, něco se v nich prolíná... Slunečnému venkovnímu trénování se sice nic nevyrovná, ale jsem moc ráda za možnost, kterou přes zimu máme :) Moc Vám všem účastníkům tréninků děkuji, bez Vás by to nešlo! :) A těším se na další rok ( mám nové nápady... :) ) Uběhlo již téměř 6 týdnů od kvalifikaček na mistrovství republiky a zároveň od našich posledních závodů. Aneb pokračujeme ve stejném stylu, jako od začátku roku a to téměř bez závodění. Prvních kvalifikaček na MR jsme se nezúčastnily, jelikož jsme vyrazily za skvělým dobrodružstvím do italského Finale Ligure. Hailey poprvé spatřila moře, svým upřeným pohledem nás držela na skále, když jsme lezli, užili jsme si teplé počasí, zelené lesy (v dubnu v ČR ještě nebyly). Neboli nádherné zážitky se lehce vyměnili i za "rirziko" neúčasti na letošním MR... Kvalifikačky v Mladé Boleslavi byly naší jedinou a poslední šancí jak se podívat na MR. Říkala jsem se, že bych byla ráda, kdyby se zadařila, ale kdo ví. Nehodlám se stresovat, za to mi to nestojí a Hailey si to v žádném případě nezaslouží!!! Ocitly jsme se na startu prvního běhu, vybíháme a vše jde tak hladce, až jsme najednou v cíli a čistě. Měla jsem skvělý pocit a Hailey radost :) V agility jsem se rozhodla neriskovat a raději zastavit kladinu, ale opět šlo vše hladce, stejně tak i oba běhy druhý den. A my, k velkému překvapení, zaběhly všechny 4 běhy čistě a ještě ke všemu s docela dobrými časy a tak i na 2., 2x3. a 4. místě. Celkové hodnocení se nám podařilo vyhrát. :) Takže, se uvidíme v Děčíně!!!! :) Před dvěma lety jsem nesměle věšela na boudu s překážkami ceduli, která oznamovala možnost trénování agility, výchovu, cvičení triků...Za nedlouho se ozvali první zájemci. Já, uvědomující si zodpovědnost, kterou na sebe přebírám, jsem začala radit lidem s jejich pejsky. Snažila jsem se, co nejvíc to šlo, Vymýšlet nejlepší řešení pro daného pejska, komunikovat s lidmi a vysvětlovat, co a jak mají dělat, stát si za vlastním názorem, ale zároveň být otevřená jiným pohledům na věc, upozornit na chyby, aniž bych se tím druhé strany dotkla, mě opravdu začalo bavit. Za další rok se táta za mé a bratrovi pomoci pustil do budování plotu. Najednou cvičáček získal nový rozměr. Uběhl další rok a můj sen je stále více skutečností. Občas se zamyslím a říkám si, jak je to dlouho, co jsem si začala představovat vlastní cvičák? Hodně dlouho. Nedávno jsem našla bloček, do kterého jsem již v asi devíti letech zapisovala a malovala, jak a a co pejska naučit. S roztáním sněhu a probouzejícím se jarem získaly tréninky pravidelnost. Přicházejí pejsci všemožné rasy, původu a povahy, což dělá vše ještě zajímavějším. Potkání 3kg křížence jorkšírka a asi 50kg Velkého švýcarského salašnického psa na jedné hodině může vést k otázkám na téma, zda se pořád jedná o stejný živočišný druh :) 2.4.2017 nastal den D. Z červíka v hlavě, který tu a tam dal o sobě více vědět, se stal historicky první seminář/workshop (ještě jsem nevymyslela, jak to nazývat) na Tricki´s fieldu, ale především i pro mě. Téma bylo jasné: Pozitivní motivace - proč a jak? Chtěla jsem vysvětlit základy pozitivní motivace, také lidi přimět aktivně přemýšlet a nakonec si to vyzkoušet v praxi. Při všech hodinách se snažím cvičit pomocí pozitivní motivace, ale vždy probereme jen výňatek. Chtěla jsem to vzít komplexněji a se souvislostmi. Vyklubalo se z toho velmi příjemné dopoledne s pozitivními ohlasy.. Tak třeba někdy příště :) (Nějaký ten červík mi opět začíná vrtat v hlavě :) ) Vše je pro mne zábava (doufám, že i pro ostatní) ,dobrodružství a skvělá škola v jednom. Děkuji všem, hlavně těm nejbližším, kteří mi pomáhají snít svůj sen...! Nějak dlouho jsem nic nenapsala, nezveřejnila. Tato myšlenka mi již párkrát proběhla hlavou. Pravda, uznávám. Ale pak si začnu říkat, o čem psát. Na závody teď nejezdíme, téměř netrénujeme...Najednou mi došlo, že právě to může být zajímavé!!!
Již na konci listopadu, když jsem se na chvíli objevila na kladenských závodech, jsem se potkala s otázkou: "Ty ještě žiješ???" Od té doby uběhly více jak dva měsíce a stále jsme se neobjevily nikde na závodech a přesto nebo právě díky tomu? máme dny, víkendy a měsíce plné zážitků. Po MRM nám začala agility pauza. Těšila jsem se. Moc. Svůj poslední juniorský závod jsem si užila. Nechtělo se mi domu. Od všech fajn lidí z celé ČR... A především jsem věděla, že jakmile zavřu dveře od auta, nastartujeme a rozjedeme se směrem domu, definitivně pro mě skončí juniorská léta, krásné zážitky, nová kamarádství... Jak jsme se vzdalovali roudnickému stadionu, začínala na mě doléhat téměř melancholická nálada. Už nikdy...Opravdu už nikdy...ozývalo se mi v hlavě... Poprvé s Trickinkou i Hailinkou. Pro Trickinku to znamenalo již třetí start na vellké republice. Hailey si zde odbyla svou premiéru. Měla jsem radost z Hailinčiné dvojité kvalifikace na MR. Nejprve z juniorských kvalifikaček, ale nakonec se kvalifikovala i z těch dospěláckých. Ano, díky jednomu, docela rychlému čistému běhu. Slyšela jsem i četla spousty, jak negativních, tak pozitivních názorů na způsob kvalifikace. Líbil se mi hned od začátku a po proběhlém MR opravdu neměním názor. Byla radost vidět sehrané a rychlé týmy. Člověk se opravdu nemohl začít nudit. Tricki se kvalifikovala s juniorských kvalifikaček, ale já s tím nepočítala a ani jsem o tom nevěděla. Zjistila jsem to až v červenci na závodech, kde mi to řekli dva lidé a já se nestačila divit :-D. Trickinka snad ani nestárne!!! Opakuji to pořád, jelikož jsem za to neuvěřitelně vděčná. Dělá mi velikou radost vidět její natěšený výraz a běh s desetiletou tryskomyší, která snad takhle rychle ani nikdy dřív neběhala. Doufám, že jí to vydrží!!! A ještě ke všemu se nám podařilo všechny čtyři běhy pokořit s čistým štítem. Naše družstvo Jumpovy skokanky skočilo na páté místo. A v jednotlivcích jsme získaly 13.místo v součtu :) Parkury se mi líbily, ale výhodu měli pejsci, co dokáží pořádně natáhnout krok. To Tricki zkrátka nemůže, ale co, přesně takové parkury nám vyhovují a baví nás. A o to jde v první řadě, ne snad??? :) A Hailinka ? K té také nemám skoro slov. Nejenže mě prázdniny nabyly nadějí na splnění snu o bezproblémovém pejskovi, který může být se mnou všude a vždy. ( Zvládla cestu autobusem, tramvají, návštěvu Olomouce, tramvaj, vlak a auto v jeden den :) ) Ale dokonce jsem na parkuru získala pocit, že si začínáme opravdu rozumět a Hailey neřeší a běží. Nejeden člověk mi řekl, jak se zlepšila, což mě opravdu vždy potěší. Vždyť je pěkné, když si toho všimne i někdo jiný :) Největší radost mám z nedělních běhů (přestože ani jeden nebyl čistě). V sobotu jsme sice doběhly oba bez ztráty kytičky :-), ale mé vedení bylo křečovité a dost na jistotu, šlo totiž o družstva...Ale zas splnilo to účel a naše družstvo Dred tým se stalo vice-mistry republiky. Vyhrálo to nejlepší družstvo na světě - Repre medium :) Závody byly skvěle zorganizované, včetně bohaté tomboly, která opravdu stála za to....... :)
Na závěr jen musím poděkovat všem, díky kterým se tyto dva dny staly skvělými a ne jen tak zapomenutelnými, plnými zábavy a smíchu :) Foto: Jana Pospíšilová, Brit, Marek Beneš Tyhle prázdniny jsou opravdu nabité. Zatím se podělím jen o video ze včerejšího tréninku s chorvatskou reprezentantkou a trenérkou Ninou Gregl :)
Váhala jsem, zda se mám přihlásit z několika důvodů. Mimo jiné protože za námi byl týden chození v přenádherných Orlických horách a před tím téměř týden na Opsionu. ( Agility tábor pod vedením Pavla Koška a Irči Kochové). Bála jsem se, aby toho na Hailinku nebylo moc. Ale téměř jsem nepocítila z její strany náznaky únavy. Krásně si hrála, snažila se,měla pěkná áčka,,.Že by se blýskalo na lepší časy ? :) Parkury nás opravdu bavily. A z tréninku Niny jsem měla pocit, jako by nás už dlouho znala. I jejími tréninkovými typy se ráda inspiruju :) Jinak Hailinku chválila a mně řekla, že už dlouho neviděla člověka, který by svému psovi předával tolik energie. Proč bych nepředávala, když je radost s Hailinkou cokoliv dělat ???? :) Hezký zbytek prázdnin!!!!! :) Každý má své sny a svá přání. Mým jedním z největších snů byla Hailinka. Od té doby, co jsem se do pyrenějáčků bezmezně zamilovala, nešlo to jinak a moc jsem si přála jednoho ztřeštěného psíka. Tento sen se splnil a Hailinka je, přinejmenším pro mě, tím nejúžasnějším psem (samozřejmě společně s Trickinkou. Ale každá z nich je úplně jiná...). A mým agilitním přáním bylo zúčastnit se EOJka, zažít to na vlastní kůži...Když se minulý rok, mé přání, po čtyřech letech, stalo skutečností, nemohla jsem tomu uvěřit!!! "Opravdu zjistím, jaké to je?" Nešlo mi o nějaký "úspěch", jen jsem to zkrátka chtěla prožít a přišlo mi neuvěřitelné, že právě s tím líným pejskem, který byl na našich prvních kvalifikačkách diskvalifikovaný za čas, se podíváme na tak veliké, prestižní, ale především výjimečné závody !!! Letos jsem na nějakou kvalifikaci raději moc nepomýšlela, přeci jen jsem si byla vědoma toho, že Hailinka je mladá a nezkušená a naopak Trickinka již trochu dáma v letech.... A tak jsem si z toho dělala legraci a běhaly jsme ze všech sil, až jsme si nakonec tu kvalifikaci vyběhaly !!! :) Den po juniorském soustředění Tricki napadl německý ovčák. Převálcoval ji a trochu kousnul. Tricki kulhala a hlavně ji to psychicky úplně rozhodilo. Seděla v koutě a jen tupě zírala a celý den se klepala. Jen z pohledu na ní mi bylo mizerně.... Po týdnu kulhání vcelku přešlo a mi šly ke Katce Plačkové (i s Hailinkou ). Ta jí rovnala a rovnala, divila se, že vůbec muže běhat a jen zadním nohám se věnovala téměř tři-čtvrtě hodiny. Hailinka mi zlepšila náladu. Byla tam poprvé, ale chovala se téměř profesionálně a hlavně kromě dvou lehce vybočených obratlů na páteři a zablokovaném krku ( to měla asi také kvůli NO, když se vyvlíkla z obojku, jak se bála) byla v pořádku. Týden na to, byla Trickinka na fyzioterapii znova.A vypadala již mnohem lépe :) A konečně odjíždíme na Slovensko !!!! Z cesty autobusem jsem měla trochu obavy. Ale Hailey se chovala jak ostřílená cestovatelka!!! Celou cestu proležela, nebo dokonce prospala :) Zatímco já na spánek opravdu čas neměla. Přestože jsem vstávala už někdy v půl páté a šla spát o půlnoci, usnout prostě nešlo. Musíte si povídat! Nejlepší byla malá Anička Dušánková. Nejprve se mě prý bála a když se dozvěděla, že spolu běháme ve družstvu, tak chtěla běhat s Bárou Štachovou a se mnou prý v žádném případě. Postupem času to ale dopadlo tak, že se mnou chtěla být dokonce i na pokoji. Tak jsem se jí zeptala s kým je ona. A Anička jen se znechucením na tváři ukázala na Báru Štachovou a řekla: " S tou...." No prostě Anička :) Po příjezdu jsme šli rovnou na veterinární přejímku, ale všichni jsme tam děsně trpěli, protože se nám chtělo šíleně čůrat. Bylo to opravdu mučení. Po přejímce nás čekalo asi půl hodinové čekání a lehce zběsilý trénink. Hailey mě překvapila, jak se dokázala uklidnit a zatímco jsem jí hladila, ona usnula v rušné hale se spoustou lidí a psů okolo !!! Na trénink jsme se rozdělili po dvojicích a každá dvojice měla 2x1 minutu na parkuru. S Tricki to bylo v pohodě, Ale s Hailey mi to moc nevyhovovalo. Pak už nás čekalo jen stěhování na hotel. Ačkoli to byl čtyřhvězdičkový hotel, dýchat se v něm nedalo. S Barčou jsme měly to štěstí, že jako málokomu byl na pokoji k dispozici větrák, který běžel i přes noc. No nechtěla bych vidět účet za elektřinu... Večeři jsem dostala na potřetí. Dobře, vegetariánské bezlepkové je už až moc požadavků. Ale nic na tom nemění, že jídlo nebylo nic extra, ovšem když máte hlad a dobrou společnost kolem sebe, sníte téměř vše :) Abychom byli za pořádné krasavice a vlastenky v jednom, tak nám Janča Mikulová nalakovala v českých barvách nehty. Opravdu jsem uvítala umístění hotelu. Měli jsme možnost psy při venčení pustit z vodítka a ke všemu vidět "moře". Pátek
Přestože jsme byly s Bárou natěšené, přišli jsme do autobusu pozdě. .Stejný scénář se opakoval i v sobotu, s tím rozdílem, že jsme si myslely, že děláme vše pro včasný příchod. Až v neděly se nám to podařilo. Lepší pozdě, než nikdy :) Na zahájení jsem psy nebrala. S Tricki je téměř nereálné běhat na vodítku a Hailinku jsem nechtěla moc vystresovat. Kromě pokřiků všech zemí, nebylo na zahájení nic slyšet. Ale člověk má tak jako tak takový zvláštní, ale příjemný pocit. |
Author
Archives
October 2019
Categories
All
|