Druhé a poslední kolo kvalifikaček skončilo. S Hailey, která se dostává do nejlepších agility let a zároveň jí to nejlépe běhá ( i přes minimální trénink), jsme se ovšem ani jednoho nezúčastnily. Místo toho jsme se toulaly v Bílých Karpatech a v čase druhých jsme brázdily brody, já na kole a Halí běžela. Šťastně utíkala po louce, lesem a brouzdala se potoky... Koukám na výsledky z kvalifikaček. Čtu na facebooku příspěvky zúčastněných. Ve větách vyjádřený pocit štěstí a nebo naopak zklamání. Chtěla jsem se o kvalifikačkách něco dozvědět, ale zároveň přemýšlím, jestli mě to opravdu zajímá. Rozumím ještě tomuto světu? Jak hodně mi začíná být vzdálený? Skrývá se stále ve mně ta holka, která byla do agility totálně zažraná? Nemluvila o ničem jiném, nečetla o ničem jiném, nepřemýšlela o ničem jiném. Ve škole měla vše pomalované parkury. Znala jména psů, pomalu i s datem narození, většiny dobrých závodníků. Všechny své peníze šetřila na věci pro psy a na agility... Snila o vlastním cvičáku, o tom jak vede hodiny agility, a v neposlední řadě o krásných sehraných bězích, nejlépe na mistrovství světa. Poprvé od roku 2012 nezažiju atmosféru kvalifikaček. Je to jen a jen mé rozhodnutí. A ani jeden z víkendu, kdy se konaly, mě nenapadlo, že by mi něco chybělo, ba naopak jsem cítila pocit čistého štěstí. Příroda, Halíčka, Honza, bratr, radost, smích, láska, svoboda… Naplněná se cítím přesně v těchto okamžicích. Nikdy jsem stejné pocity nezažívala na agility závodech, ani v době největšího pobláznění. Ano, cítila jsem radost z povedeného běhu, hezkého času, pochvaly ostatních, ale to vše je pomíjivé a relativní... Přesto přese všechno mě u sledování videí z letošních kvalifikaček přepadl zvláštní pocit. Pocit prázdnoty? Smutku? Stesk? Touha? Touha po čem? Po agility světě? Po závodech? Po snaze o nejlepší čase? Po dokázání ostatním, že na “to“ máme? Po běhu na rozpálené umělce? Po snaze vzbudit v Halí nadšení, ačkoli se nachází v prostředí, které jí není příjemné…? Ne… Je to jen sentiment… Jen touha vrátit se zpět do pohodlí, do známého prostředí. Oddalování výstupu z komfortní zóny a ulpívání na minulosti. Život jde dál, a má cesta se klikatí jinak, než bych si před dvěma lety byla ochotná připustit. Teď je potřeba opustit skořápku minulosti, nadechnout se a jít dál…. ................................................................................................................................................................................................................. P.S. Vše jsou jen mé pocity a nehodnotím, co je či není správně. To hodnotit ani nejde. Každopádně přeji všem spoustu krásných chvilek s jejich pejsky :)
0 Comments
|
Author
Archives
October 2019
Categories
All
|