Již někdy v zimě začalo přihlašování na „Forpesácké“ závody v Oldřichově. Jelikož se ve mně napevno usadil příjemný pocit z loňska, řekla jsem si, že to budou Hailinky první oficiálky. Takže jsem s optimismem narychlo zažádala o výkoňák psovi, který prakticky nic přímo z agility neuměl. Měsíc před závody, když Hailey dosáhla „agilitní dospělosti“ ,stále ještě neuměla slalom, zónovky, skákala smally a začínala běhat kraťoučké sekvence. Optimismus mě již chvilkami začínal opouštět. Deset dní před závody jsme poprvé běžely celý parkur. Tři dny před závody jsem ji doučila kruh a poprvé viděla dálku a zeď vytvořenou z truhlíků. O nic mi na závodech nešlo, nebo vlastně šlo mi o hodně. Chtěla jsem, aby se cítila Hailey v rámci možností dobře. Věděla jsem, že se jedeme dvakrát dobrovolně disknout a byla jsem připravená na to ji jumping zlehčit. Zkrátka to měla být pro Hailey názorná ukázka toho, že závody jsou bezva. Sluníčko, po ranní bouřce v okolí kvůli které Hailey dýchala jak lokomotiva, pařilo.Jen Hailey nevěděla, proč by měla pít, natož se shladit v potoce. Jediné místo, které se jí opravdu zamlouvá snad pokaždé, je její kenelka. Ničeho se přímo nebála, ale nebyla úplně v pohodě. První zkoušku jsme si zaběhly jen podle toho, jak se chtělo Hailey, zkrátka „Hlavně, že je zábava :D „. Před druhou zkouškou se málem lehce zhroutila. Utrhla si hračku z provázku a začala s ní radostně pobíhat, přímo směrem k parkuru. Vyděsila jsem se.Nechtěla jsem někomu zkazit běh. A mírně jsem na ni houkla, jenže i to bylo až až.. Až v náruči se zklidnila a tak jsme došli i na „start“. Poprvé v životě si zkusila cizí slalom a vystřihla ho jak profík. U kruhu jsme se sekly. Opravdu jsem se bála, že se složí a někam se schová a odmítne ke mně přijít (tento scénář se odehrává, vždy když je toho na ní moc, nejčastěji když vezmu do ruky nůžky :D :P ). Zas na druhou stranu jsem ji nechtěla naučit: „ Nechce se mi to dělat, nelíbí se mi to, tak se jdu schovat“. Ale nakonec, sice nejistě, kruh proskočila. Obávala jsem se, že se při jumpingu ztratím. Pro každou jsem si vymyslela jiné vedení. Ale světe div se, já to zvládla !!! Spousta psů se diska, ale to jsem se dozvěděla až z výsledku, většinou ostatní moc nesleduju. Pro Hailey jsem si to vymyslela hlavně tak, aby se cítila, co nejjistěji. Vůbec jsem nějaký čas neřešila, vlastně jsem ani nepředpokládala, že bych ho řešit měla. Ale ona běžela přesně tak, jak jsem jí ukázala. Před zdí se trochu zarazila s výrazem „ co to sakra je ?“ ale nakonec skočila. A do cíle jsme se dostali s čistým štítem. A ještě ke všemu si vyhrála svůj první pohár a další hezké věci. Sice je stále celou dobu ve stresu( málo kdo to pozná, ale já to vidím, přeci jen jsem s ní každý den…), po doběhu dokáže hračku jen chytit, ale nehraje si, pije jen v kenelce a neběží svou rychlostí, ale já z ní mám ohromnou radost. Moc mě to s ní baví, vidím, že udělala obrovský pokrok od loňska a tak by se vše mohlo ještě zlepšit. A i kdyby ne, je to i tak moje úžasná, vysněná Hailinka ( a to byla i před závody, prostě už od narození :) ) A aby se nezapomnělo na Trickinku. Ta byla jedním slovem skvělá. Oprvadu se mi s ní běhalo krásně, vždy se neskutečně těšila a i přes to, že vedro snáší hodně špatně, se to na ní snad ani nepodepsalo. Ukázala, že umí běhat jen čistě, čímž mě trochu naštvala, protože před týdnem to tak fakt nevypadalo... Ale co, družstvo snad na mě naštvaný není a Tricki, té je to úplně šuma fuk :) Foto: Monika Bejčková a já :)
0 Comments
|
Author
Archives
October 2019
Categories
All
|